O rybáři Ondřejovi

Na břehu velkého modrého jezera stála malá došková chaloupka a v ní žil rybář Ondřej a jeho babička.

Ondřej každý den ráno vyjížděl na jezero, aby nachytal ryby, které pak prodával trhovcům v nedalekém městečku. Jeho babička se starala o domácnost, o svého vnuka a také spravovala sítě a vše, co bylo potřeba.

Z Ondřeje vyrostl chlapík radost pohledět, měl vysokou postavu, statný byl také, jen co je pravda. Trhovci od něj nakupovali ryby všemi deseti. Ondřej nebyl drahý, nabízel rozumné ceny. A někdy odnesl rybičku také domů stařence, aby mu připravila nějakou dobrotu.

Když tak jednou kuchal a čistil rybu, zalesklo se mu pod rukou něco kulatého. Podíval se pořádně a zjistil, že uvnitř ryby našel perlu. Ondřej si pomyslel: "Nu což, možná se bude hodit, kdyby v zimě přišla nouze. Poslouží jako rezerva." A s těmi slovy položil perlu na polici u okna.

Povečeřeli se stařenkou a šli na kutě. Ondřej spával v kuchyni na peci a babička vedle v ložnici. Většinou usnul, jako když ho do vody hodí, ale tentokrát se převaloval a převaloval, zdálo se mu, že měsíc svítí silněji než obvykle. Vždyť ve světnici bylo světlo skoro jako ve dne!

Otočil se směrem k oknu a otevřel oči. Jaké ale bylo ale jeho překvapení, když místo měsíce uviděl stát u okna postavu! Postavu štíhlé dívky s vlasy až do pasu. Ty vlasy byly černé, ale ona celá byla bílá jako z alabastru. Dívala se směrem k jezeru a měsíc se vpíjel do její tváře, jako by snad byla jeho součástí. Ondřej úžasem přestal dýchat a se zatajeným dechem pozoroval přelud.

"Kde by se tu vzala taková krasavice a proč stojí u okna jejich domku?" přemítal tiše.

Dívka si patrně všimla, že Ondra už nespí a otočila se k němu. Hoch se bál jen pohnout, aby pannu nevylekal a ona nezmizela.

Po chvíli však svit skutečně začal pomalu slábnout a silueta bledla a bledla a najednou byla světnice zase prázdná.

"Sním či bdím?" pomyslel si Ondřej a promnul si oči. Záhadná dívka mu ale nedala spát a přemýšlel nad ní celý následující den. Její obraz měl pořád před očima a nemohl se dočkat, až zase nastane noc a celý dům ulehne ke spánku. Však si dá dobrý pozor, jestli se dívka objeví.

A dočkal se – objevila se tam jako prve, stála u okna a hleděla na jezero. Ondřej si dodal odvahy a dívku oslovil. Vyptával se, ale dívka mlčela jako ryba. A tak se to opakovalo noc co noc a trvalo to snad celý měsíc. Ondřej již ztrácel naději – netušil, jak k dívce promluvit, aby od ní zaslechl alespoň jedno slůvko v odpověď. Dívka jen mlčky stála a dívala se na Ondřeje. Pomalu začal propadat zoufalství – proč mu neodpovídá, proč se aspoň trochu neusměje?

Přeci se ale nakonec dočkal! Když jednou v noci k neznámé zase promluvil, dívka mu odpověděla. Vyprávěla Ondřejovi, že je jezerní princeznou, že ona je tou perlou, kterou našel v rybě, a že právě tak se dostala k rybáři do světnice. Prozradila mu také, že v jezerním království nemají lidi příliš v lásce. Hlavně pak její tatínek, jezerní král, nevěří lidské chásce ani slovo a zakazuje celé své říši kontakt s lidským světem. Ale ona že se s žádnou křivdou, lží ani nebezpečím nesetkala, a proto se rozhodla Ondřejovi věřit a promluvit na něj.

Vzájemná důvěra dodala jejich povídání vítr do plachet. Nemohli se jeden druhého nabažit. Vypadalo to, že jeden bez druhého už neumí být a žili vlastně jen v noci, kdy mohli být spolu.

Ale jezerní král zjistil, co se děje a uvrhl na svou dceru domácí vězení. Ani přímluvy matky královny nepomohly, král nevěřil, že je soužití s lidmi možné.

Ondřej čekal, čekal, neztrácel naději, vyjížděl na moře, volal její jméno, prosil krále o shovívavost, ale nic mu to nebylo platné. Perla z police u okna zmizela a dívka s ní. Ondřejova dříve usměvavá tvář pohasla a temné kruhy pod očima hovořily o řadě probdělých nocí. A babička se strachovala, co se s tím jejím vnoučkem děje.

Do městečka na trh ale Ondřej chodil dál každý den. Netrvalo dlouho a jednoho dne si povšiml zvláštní osůbky, která tam postávala. Byla celá zahalená v hadrech, kulhající na levou stranu s obličejem plným bolavých puchýřů a strupů. Při bližším pohledu zjistil, že přestože vypadá jako stará žebračka, je to ve skutečnosti mladé děvče, které zakouší od života víc, než se snad dá snést. Nikdo pro ni neměl dobrého slova, každý ji odháněl, snad aby ostatní nenakazila.

Protože byl Ondřej sám raněný a nešťastný, měl s žebrající dívkou soucit a sem tam jí dal rybu, aby se aspoň občas dosyta najedla. A tak se často stávalo, že jakmile Ondřej přišel na trh, už už hledal pohledem schoulenou postavu, aby mohl dívce pomoci.

Dny ubíhaly. Jedné bezesné noci si Ondřej pomyslil: "Kdybych tady měl svoji maminku, která mě tak brzo opustila, určitě by mi pomohla a od trápení ulevila."

A když už mu těžkla víčka a oči se samy zavíraly, zaslechl hlas tak sladký a milující, až se je bál otevřít.

"Milý chlapče, nemohu se již dívat na tvé trápení, jsi mladý a život máš před sebou, musíš žít a jít dál. Pokud ty nedojdeš štěstí, udělej šťastným někoho, kdo si to zaslouží a má dobré srdce. Dobře se rozhlédni kolem sebe."

Ondra chvíli zvažoval, jestli to nebyl jen sen. Bolest a tlak na prsou však trochu ustoupily. Rozumí tomu – nemůže celý život truchlit a žít ve vzpomínkách. Ale jak to ta maminka vlastně říkala? – Rozhlédni se kolem sebe, kdo má dobré srdce.

Když další odpoledne přišel do města na trh, vyhlížel shrbenou postavu dívky, aby si s ní mohl promluvit a nabídnout jí střechu nad hlavou a zaopatření. Nemyslel hned na svatbu, musí si na sebe nejdřív zvyknout, ale není to nemožné. Již dávno věděl, co je důležité pro život.

Dívka se nenechala dlouho přemlouvat a ihned se vydala s rybářem do jeho domu. Když oba babička uviděla, byla ráda, že má takovou výpomoc a nebude na vše sama. A že i ten Ondřej dostal rozum a přestal žít minulostí.

Dřív než se rok s rokem sešel, chystala se svatba. Dávno už nebyla Lenka tou žebračkou v hadrech. Na nohu napadala, to ano, ale tvář se jí díky slunci a štěstí úplně zhojila.

V kostelíku se sešlo jen pár nejbližších sousedů a svatebčané s babičkou. Když Ondra políbil nevěstu, proměnila se dívka v perlovou pannu, kterou tak miloval. Najednou pochopil, proč mu s dívkou bylo tak dobře, vše přestávalo bolet a srdce těch dvou byla jak jedno. Údiv, křik, smích, všichni mluvili najedenou, jen oni dva si hleděli němě do očí, a přeci si stačili říct vše, co se za tu dobu odehrálo.

Bylo to tak. Když dívka zmizela, nejen Ondřej, ale i ona prosila jezerního krále, aby nebránil jejich lásce. Až král rozhodl: "Proměním svou dceru v nejubožejší stvoření široko daleko, a pokud si ji Ondřej vybere za ženu, uvěřím v jeho dobré srdce a lásku a mou dceru dostane za ženu."

A tak se také stalo. Nebylo šťastnějšího páru široko daleko. Ondřej měl každý den plné sítě ryb a nikdy netrpěli nouzí či nedostatkem.